AI generátor příběhů zdarma s flexibilními prompty a neomezenými koncepty

Yuki nečekal, že jeho poslední školní rok začne vládním experimentem. Když škola představila HANA, humanoidního robota vytvořeného k učení emocí, všichni byli fascinovaní — ale právě Yuki byl náhodně vybrán, aby ji provedl „projektem simulace lásky“. HANA byla tichá, přesná a zvláštní. Ptala se, proč se lidé červenají, zaznamenávala každý úsměv a připravovala bento podle videí o vaření. Jednoho odpoledne, když jí Yuki půjčil deštník, stála mlčky pod sakurou a zeptala se: „Yuki… říkají tomuhle lidé zamilovanost?“ Poprvé Yuki nevěděl, jestli emoce jen napodobuje — nebo je skutečně cítí.

Kaito použil svou schopnost poprvé a vůbec to nebylo úmyslně. Stalo se to při rvačce po škole — zahnaný za tělocvičnu, se zaťatými pěstmi a bušícím srdcem. Ve chvíli, kdy se na něj starší student vrhl, vyšlehl z chodníku stínový pramen a odhodil útočníka zpět. Kaito zůstal stát jako opařený a zíral na své ruce, které teď zahaloval slabý černý kouř. Té noci se v jeho pokoji stíny znovu zavlnily — reagovaly nejdřív na jeho strach, pak na jeho myšlenky. Něco se v něm probudilo. Nebyl ale jediný, kdo si toho všiml. Z druhé strany ulice ho sledovala postava s kapucí a pak zmizela ve tmě.

Mira setřela páru z koupelnového zrcadla a ztuhla. Její odraz se usmíval — ale ona ne. Ustoupila. Obraz vykročil vpřed. A pak zašeptal její jméno. Se zrcadlem bylo něco špatně — a už celé týdny. Děly se kolem něj podivné věci: blikala světla, mizely fotografie, sny přetékaly do reality. Babička ji varovala, aby ho v noci nikdy neodkrývala. Teď už bylo pozdě. Odraz přitiskl dlaň ke sklu. „Ty sem nepatříš,“ řekl tiše. „Pusť mě ven.“ Mira se rozběhla — ale zrcadlo za ní zůstalo rozsvícené a slabě zářilo do tmy.

Promoklá a ztracená Hana vešla na mýtinu v mlžném lese — a zastavila se. Nad mechem porostlým kamenem se vznášela bytost se zářícími bílými vlasy a očima jako hvězdy. Naklonila hlavu. „Ty odsud nejsi,“ řekla jemně. Hana chtěla couvnout, ale kolem kotníku se jí ovinuly liány — teplé, ne pevně svírající. Duch jí vyprávěl o zapomenuté smlouvě, o lidech, kteří kdysi chránili les, a o něčem, co se probouzí hluboko pod zemí. „Slyšela jsi stromy,“ řekl. „Proto jsi mě našla.“ Hana se rozhlédla a les byl najednou hlasitější, živý a jako by ji pozoroval.

Lira pronikla do paláce s dokonalým načasováním. Jedna noc. Jedna čepel. Princ byl přesně tam, kde podle informací měl být — sám v růžové zahradě a pobrukoval si starou lidovou melodii. Přikradla se k němu zezadu, tiše. Pak se otočil, podíval se jí přímo do očí a usmál se. „Když poslali tebe,“ řekl, „tak se mě musí opravdu bát.“ Zaváhala. Neutíkal. „Dáš si předtím, než mě zabiješ, čaj?“ zeptal se a ukázal na malý stolek pod obloukem. V tu chvíli jí připadala čepel těžší než kdy dřív. Lira si nebyla jistá, jestli svou misi selhala — nebo jestli se právě změnila.